Duch mého prapradědečka

9. června 2017 v 21:39 | Guizmo
Viděla jsem video s děsivými zážitky různých lidí a vzpomněla si, jak jsem něco takového vyprávěla kdysi holkám na intru. Ono teda všechno z toho je pravda, nic sem si k tomu nepřimyslela, jen si nemyslím, že ty věci mají něco společného.

Bydlím ve velkém, teď již dvougeneračním domě, dům sousedí s kostelem a je v klidné části vesnice, hned vedle příjezdové silnice. Kdysi dávno na tom místě byla rokle, pak tam postavili starý dům, který pak částečně zbořili a přestavěli na dost velký vesnický dům i se stodolou, původně byla nahoře půda, ale teď je tam náš byt. Na té půdě se kdysi oběsil můj prapradědeček.
Největší část půdy tak byla část kde nyní máme kuchyni, část chodby, koupelnu a pak obývací pokoj. Stěhovali jsme se sem, když jsem šla do první třídy a může to k dnešku být víc než 18 let co tam bydlíme.
Když jsem byla malá, hodně malá, tak jsem začala omdlévat, prostě jsem seděla na židli a najednou sem ležela na zemi a nechápala proč. Poprvé se to stalo u babičky v kuchyni, která je přesně patro pod naší kuchyní. No a tak před deseti lety nám začalo praskat v kuchyni sklo. Moje máma má hrozně moc ráda sklo, skleněné povrchy a takové, takže měla sadu obrovských servírovacích talířů z tvrzeného skla. Ty talíře začaly vybuchovat, prostě jste je vzali, udělali si jídlo, donesli na stůl a ozvalo se puf... a najednou byl talíř na milion střepů, které se rozletěly po celé kuchyni. Postupně se zničil celý set, krom jedné misky na polévku a tří talířů. Tím jak vybuchovaly tak zničily myčku, protože se jeden rozletěl v ní a střep ji zničil. Občas se prostě uprostřed noci ozvalo tříštění skla, to nám jednou třeba praskla skleněná polička v kredenci, všechno se sesypalo na sebe a zničilo se. Jednou nám do prvního patra do okna od kuchyně vletěl kámen od sekačky a okno zlikvidoval... největší šílenost ale měla teprve přijít. Při renovaci kuchyně si máma přála skleněnou varnou desku, plynová skleněná varná deska, drahá jako prase... když ji poprvé zkoušeli, tak se ozvalo prask... a po úplně celé varné desce se rozletěly praskliny. Chápu, že v kuchyni se rozbíjí nádobí, je to kuchyně... ale že se rozbíjí samo, to už mi přijde ujetý. Tohle po čase přestalo, paradoxně "bouchající" zbytky setu už nebouchají, jestli šlo o šunty nebo vadné kusy to nevím.
Bylo ale zvláštní když mi došlo, že pokaždé když sem omdlela, bylo to na jednom a tom samém místě. Před dveřmi do kuchyně, přímo nad místem, kde jsem omdlela poprvé. Jistě, většinou mi bylo špatně ale když asi 6 omdlíte, nebo si musíte lehnout na zem, protože byste omdleli a je to vždycky na úplně tom samým místě, to už mi přišlo divný.
Když jsem omdlela úplně naposledy, tak to nakonec bylo obojí dohromady, sklo a mdloby.
To jsem sebou řízla tehdy tolik, že jsem pak už raději šla k doktorce, protože už mi to nahnalo strach, ale to je jiná věc. Tehdy mi vlastně nic moc nebylo, měla sem sice kocovinu, ale jenom lehkou, zvedla sem se, napustila si do pulitru (takového toho obyčejného vysokého bez ucha) vodu a vracela se do pokoje. Pak už si jen pamatuju jak ležím na zemi, pod sebou louži vody a z druhé chodby na mě kouká bratr a nechápavě zírá na to, jak ležím na zemi. Z toho co mi řekl, tak nejdřív slyšel spadnout tu sklenici, pak brutální ránu mojí hlavy na dlaždice a nechápal, proč se ta sklenice nerozbila. Protože jsem nespadla tak, že bych ji držela, ale já ji pustila na dlaždice a ta sklenice se prostě nerozbila. Umíte si představit, že kdyby se ta sklenice rozbila, tak by ty střepy ležely přesně v tom místě kam já sem spadla?

Jak říkám nevěřím na duchy, ale prostě když tohle dáte dohromady, vznikne z toho storka o tom, jak můj prapradědeček neměl rád sklo, ničil všechny skleněné věci v kuchyni, když to vezmu i v obýváku, protože tam talíře bouchaly taky. Ale když mi spadne sklenice, která by se podle veškeré logiky měla rozbít... tak ta se najednou nerozbije?
;) (ano prokrastinuju před státnicema, sem s nervama v prdeli)
 

Moje neexistence

6. června 2017 v 12:32 | Guizmo
Letos to budou tři roky, co jsem přijela do Prahy. Muselo to být někdy koncem září, měla jsem jednu malou cestovku, v ní pár kusů oblečení, hrnec, hrneček, misku, jedny boty, batůžek a ručník. Myslela jsem si, že nezvládnu ani první semestr, ale když už jsem měla to štěstí a díky různým lidem se sem dostala, prakticky mi bylo všechno nějak zařízeno tak jsem to chtěla zkusit.
Letos to budou tři roky.
Když si vzpomenu jak sem prvně seděla ve vlaku do Klatov a vedle mě seděla slečna co měla puntíkaté červené tričko a vypadala jako beruška a já se jí několikrát ptala jestli to fakt jede do Klatov... protože nikdy před tím jsem sama vlakem nejela a máma mě nechala na nádraží a když ses do toho vrhla tak plav. Nauč se, chtělas to tak bojuj, její heslo...
Do Prahy jsem jela a cítila se stejně jako tenkrát, neuměla jsem jezdit metrem, MHD, tramvaj a trolejbus sem nebyla schopná odlišit a autobusům sem říkala tramvaje. Nikdy jsem nepochopila na kterou stranu jaký autobus jede, když se ztratila neuměla použít GPS. První praxi na které jsem byla, byla teréní práce s bezdomovci a uprostřed brutální zimy v lednu 2015 mě vždycky někde nechali a divili se, když jsem druhý den přišla s tím, že jsem cestu na kolej hledala dvě hodiny. Ale já nerada věci jednoduše...
Zjistila jsem, že nakolik mě pořádně nikdo v blogosféře neznal, tak na mě lidi velmi snadno zapomněli, možná jsem byla vždycky nezajímavá, nedokázala zaujmout, nejsem Malé chlupaté stvoření... které už si stejně nikdo nepamatuje. Všechno se změnilo. S kamarádkami Pobertkami jsem se od ledna neviděla, neoslavila jsem s nimy narozeniny, Pobertky se rozutekly.
Svět se změnil, ale přesto zůstává pořád stejný. Místa která jsem měla jako malá ráda pomalu mizí, blog.cz se změnil tak, že kdybych přeskočila pár let a v roce 2014 řekla, že v roce 2017 bude vypadat jako teď, neuvěřím tomu. Změnila se cílová skupina, změnil se autorský klub prakticky z klubu mladých praštěných umělců na klub domácího života a odpoledního šití. Podáváme čaj o páté, dáte si taky, podívejte moje fotka dětí.

Změnila jsem se já, jsem v té části lidského života, kdy si nejsem jistá tím, jak bude vypadat další půlrok.
Chtěla bych vědět, že to bude dobrý, jako jsem se vždycky ujišťovala zpětně když jsem pročítala články co jsem psala. Myslím, že to teď někdy bude 6 let, co jsem v autorském klubu. Ani nevím přesně den... ani rok. Můj medailonek neexistuje. Nic neexistuje.
Stále se plácám ve stejném problému, můj internetový život nekoresponduje s mým reálným a já se bojím, že to lidi nepochopí.

No nic, měla bych se učit, připravit do práce, za týden státnicuju. Nejspíš tam půjdu v září znovu, protože jsem se na to vysrala a měsíc byl fakt málo. Ano učím se na tu sračku už měsíc.

Polarizování

29. dubna 2017 v 22:28 | Guizmo
Vždycky mě bavilo hrát si s barvičkama u různých svých obrázků, ani nevím jak se mi tohle povedlo a vylezly z toho docela pěkné věci.
 


NEJLEPŠÍ BLOG NA SVĚTĚ!

1. dubna 2017 v 11:33 | Yuripovidky
Fůj, máte nejhorší blogy na světě!
P.S.: Píšu líp!
P.P.S.: Otřesný dess!!
MÁM NEJLEPŠÍ BLOG NA SVĚTĚ, NIKDO NENÍ TAK DOKONALÝ JAKO JÁ!
Jsem YURI!

Milí HOOMANS, TENHLE JOKE je sice starej, ale super =D

Charlie

12. února 2017 v 14:35 | Guizmo
Ještě než se vrhnu na tu seminárku co jsem místo tohohle měla včera psát, tak trochu vysvětlím o co jde. Charlie je jedna z mých originálních postav, ale rozhodně ta nejoblíbenější, celým jménem Charles Benjamin Moon. Vlkodlak, kouzelník atd.
Chtěla jsem původně jen tu jednu věc překreslit do použitelného digitálnějšího stavu... inu nepovedlo se, obrázků vzniklo celkem asi 6 a všechny mají jeden stejný obličej.
Dále jsem měla i několik ... teď už spíš skic, tak je sem taky hodím.
Další věc, protože jsem se chtěla nějak posunout tak jsem se rozhodla, že si založím jak tumblr, tak facebook. Tumblr mi Mahoney slíbila předělat po zkouškovým, ale Facebook jsem zvládla sama.

GuizmoArt

Obrázky jsem seřadila podle toho jak se mi líbí, ty pod oddělovačem už mi přijdou jako dost dobrej cringe, ale nemám to srdce je smazat.
Třeba tak za 5 let už mi to možná půjde Usmívající se






Krajinky

8. února 2017 v 18:16 | Guizmo |  Malby
Nikdy jsem pořádně nezkoušela krajinky. Tak jsem sem ci to zkusila načtrat...

Konce a začátky

6. února 2017 v 15:06 | Guizmo
Všechno se změnilo, já jsem se změnila.

Věci se mění, já se měním.
Už se neztrácím, už nemám krátké vlasy, už nejsem tím kým jsem byla před lety.
Dřív jsem měla tolik volného času, že jsem mohla blogu věnovat téměř každý den, teď jsem ráda, že se vyspím. Dřív jsem se měsíce dopředu těšila na akce a teď na akce chodím s hodinovými zpožděními, věci odkládám, protože dříve odložené věci už se odložit nedají, existuju a zároveň neexistuju, ale asi už by to zase potřebovalo změnu.
Svou nešikovnost asi nikdy nezměním a své nízké sebevědomí asi taky ne, ale vím, že letos tomu blogu asi moc nedám, letos to bude život venku, nikoli na blogu. Ale stejně nemám to srdce na něj přestat psát, je to miláček, byl tu když bylo špatně i když bylo hůř a poslouchal. Všichni co stáli za ním poslouchali.

Ani sem nestihla napsat Standovi.
Tak tedy Stando, přeju hodně štěstí do dalších let a děkuju moc za všechno =) bylo to super =)



Kam dál