Sketche

Čtvrtek v 21:55 | Guizmo
takové to večerní skicování
 

Jak jsme blogovali

17. října 2018 v 23:37 | Guizmo
Blog se od dob, kdy jsem s tím začala hodně proměnil, jako všechno.
Když jsem začala byla jsem asi v sedmé třídě, je to dneska jedenáct let zpátky, přistihla jsem bandu spolužaček jak se baví o tom, že existuje blog.cz, tehdy jak se to dělávalo měly blog dvě holky dohromady, dávaly tam sadičky pixelků, co vyhrabaly na jiných blozích, pozadí na blog a různé věci. Nepamatuju si svou adresu, pamatuju si jejich adresu, obě s tím tehdy na nějakou dobu skončily a pravděpodobně už dneska ani neví, že blog měly. Já jsem tenkrát tak obezřetně objevovala taje internetu, pomalu jsem našlapovala a zkoušela se naučit hrát online Dračí doupě a psala si blog. Teď zpětně mi to přijde, jako kdybych na internetu v roce 2008 prožívala svoje devadesátky, který jsem jinak prožívala s Mariem a Kachnama na videohrách a venku pravděpodobně v domečku na stromě. V roce 2008 také vznikl Enevedu, tehdy náhodnou přesmičkou slov "peníz enevedu".

Kdyby mi někdo v roce 2008 řekl, že budu mít ten samý blog i v roce 2018, tak bych si asi klepala na čelo, že se s tou slečnou se kterou jsme začínaly s jeho tvorbou už se od roku 2010 nebudu bavit, protože jsem jí nemohla přijít na oslavu 16 narozenin, to by mě asi taky nikdy nenapadlo. Vzpomínám si jen, jak jsem ho po čase opět zrušila.

Nepamatuju si přesně, co přišlo potom, jen si pamatuji, že jsem začala jezdit s holkama z bývalé základky do kina do Plzně, já v té době byla na střední škole poměrně daleko od domova a ten přechod ze základky doma, ze vzduchoprázdna, do života, do prostoru jsem prostě a jednoduše nezvládla, nedokázala jsem se zařadit a fungovat, zpětně to fakt dokážu pochopit, ale dlouho to byl docela velký problém, který mě docela dost odcizil od lidí a existence v realitě. Vzpomínám si jak Lennroe tehdy vyprávěla o týpkovi, který si říkal Edwardův brácha, jak se nám svěřovala o tom, jaké to je být mezi blogery, jaké to bylo když se s několika z nich pak potkala, jak přišla na to, že dokáže vytvořit sama kompletní vzhled pro blog. Jak se mezi sebou radily a předávaly si nápady jak tu stránku upravit tak, aby byla zajímavá, atraktivní, co přidávat za věci. Zatímco jedna byla budoucí členkou Autorského klubu, druhá se věnovala tehdy hrozně populárním layoutům a obě si mezi blogery dělaly přátele, známé, hledaly inspiraci. To mi tehdy přišlo jako skvělý nápad. Pamatuju si Mami, která dělala soutěže o hrníčky z shopu blog.cz. Vzpomínám si na to jak jsem poprvé slyšela o Malém chlupatém stvoření, že jsem vůbec nechápala co to má být, protože jsem znala toho člověka jako člověka, z vyprávění a z občasného střetnutí, vzpomínám si okamžiky, kdy holky řešily... že Krutomluv vyházel hrozně moc lidí.... a popravdě jsem tomu nerozuměla, začala jsem totiž s vlastním blogem pořádněji až v době, kdy holky prakticky přestaly.

Vzpomínám si na spoustu věcí, co se děly, když jsem začala blogovat, ale nedokážu je časově zařadit, vzpomínám si, jak jsem si podala zároveň přihlášku do fotografického klubu a autorského klubu. Jak mne překvapilo když mne přijali. Jak se za velkého hallo začali vyhazovat členové autoráku a jak se žádalo o to, aby se změnila pravidla, která když se změnila, stejně nikdy nefungovala. Myslím, že jestli to někomu pomohlo tohle celé, tak to byl Standa, kterému prakticky nikdo nemohl do té doby nabídnout lepší školu v komunikaci s internetovými komunitami a uživateli. Vzpomínám si jak přišla ta chvíle, kdy moji oblíbení blogeři přestávali blogovat. Jak se vyhodila Aluška, protože se řeklo, že má špatnej vliv na lidi, ale vyhodila se proto, protože kopírovala články bez zdrojů. Jak se vyhodila Dominikýsek, protože jako svoje vydávala články, které doslova kopírovaly díly Zoufalých manželek. Jak jsem předělávala vzhled Sigmovi, protože měl naprosto příšerný pozadí, které schválně chtěl uživatelsky nepoužitelný. Jak jsem se Standou byla na Blogerce roku, protože nikdo jinej nešel. Vzpomínám si jakou sem měla radost, když Sigmu přijali do autoráku, protože mi přišel jako takové mimčo, které mělo dobré texty, ale nikdo ho neviděl. Dneska? Je to naopak, všichni znají Sigmu, ale nikdo neví kdo sem já. Vzpomínám si na desítky věcí, na ten pocit, vidět skrze články samu sebe růst, cítit, že něco, co bylo populární za doby vašeho mládí začíná zmírat. To je něco, na co vás nikdo nikdy nepřipraví a jsem ráda, že to přišlo formou tohohle. Že nepřišla teta s kosou, a nezačala si vybírat tuhle daň mezi lidmy, které znám od nedělního oběda. Že to přišlo jako dospívání, pomalu, pamatuju si M. ta dneska stejně jako Gilraen cestuje po dalekých vršcích anglie, a prchla na Wordpress. Na Mathiase, kterého jsem nikdy nepoznala osobně, ale Lennroe a spolubydla jej nezávisle na sobě znaly obě. Vzpomínám si na všechny rádoby hvězdičky, na drobné úspěchy, na všechna témata týdne, nebo zmínka na úvodní stránce. Taky si pamatuji, jak na mém druhém blogu na povídky nikdo nikdy nic nečetl, až na člověka, kterého jsem před pár lety poznala... a je to vtipné vědět, že ten člověk... a tehdy ten jediný čtenář mého blogu, jsou jedna a tatáž osoba. Tyhle komunity přirozeně generují další generaci, ale to médium stárne mnohem rychleji.

Dnes mnozí z blogerů, které jsem znávala tvoří páry. A je to přirozené, ale toho si člověk všimne až zpětně... kam až sahají kořeny lidí, které vlastně neznal. Nikdy neviděl.
Dneska, když vidím komentáře lidí, kteří se snaží novým správcům domluvit co dělat, vidím, kdo by jim tam napsal co, z mé generace... ale nikdo takový už tu není, nebo možná jsou, ale sdílíme to samé... vyrostli jsme z toho. I když někteří se asi nezmění nikdy. Letos mi třeba došlo, že můj oblíbený aprílový vtípek s Yuri už by možná nikdo nepochopil. Že nikdo neví, kdo byly různí lidé... a co to bylo, když Krutomluv udělal z 600 lidí v AK lidí jen 250. Kdo to byla Natalia Sadness. Dneska je Lady Vanilka v politice a místo aby vám radila co máte dělat s makeupem a jak vypadá přespávačka u kamarádky, tak sedí na růžovém bilbordu a prosí o to, abyste jí do urny naházeli nějaké hlasy. Všichni, kdo měli ambice, přešli na bloggspot, pak přišli na to, že tam v životě nebudou mít takovou fanouškovskou základnu a tak se vrací. Odcházejí na instagram, twitter, youtube...

Je to zvláštní pocit, dneska si možná ani nevšimnu, že jsem vypadla z autoráku. I když by to pro mě před pár lety byl docela velký problém. Možná to řeknu Sigmovi, zasmějeme se tomu. Protože se vlastně nic nezmění, tehdy si mě nikdo nepamatoval, nikdo mě neznal, dneska si mě už vůbec nikdo nepamatuje a nikdo mě nezná. Zaspala jsem ask, instagram, twitter a youtube obecně. S Lennroe se už prakticky nevídám, protože žije v cizině.

Dneska už nejsem ani Guizmo Mallarmé, ale jen Guizmo nebo Guiz. Mám Twitter, Instagram i Ask... ale... vlastně na tom nezáleží.


je mi smutno

17. října 2018 v 22:44 | Guizmo
Dneska si neumím představit, že by existovala doba (přestože to bylo nedávno a byl to důvod mého neúspěšného počínání s chovem), kdy nebylo možné si dohledat například jak dlouho žijí určité konkrétní druhy rybiček, jaké na to mají různí lidé názory a kolik různých druhů těch rybiček vlastně existuje, nepomáhá to moc těm rybičkám, popravdě to ani nepomáhá moc ani nám, protože kolikrát nedokážeme ani poznat, která z těch informací pro nás má nějakou validitu a důležitost. Jsme přehlcení informacemi, ale náš mozek je naučený je ukládat a přehlcovat náš mozek informacemi, co nejsou důležité, abychom zapomněli na to, co důležité je.

Dneska jsem se snažila přijít na to, jak se pěstuje avokádo a hledala jsem do té doby, dokud jsem nenašla návod, který odpovídal tomu jak jsem si myslela, že to má být. Moje obava je taková, že neexistuje způsob, jakým v dnešní době nenajít to co chci slyšet, s číms e ztotožním. A aniž bych dnes našla pravděpodobně nejlepší návod na to, jak pěstovat avokádo, nezjistím ani jaký je nejlepší názor na danou problematiku, zjistím jen, jaký na pěstování avokád mají lidé názor. Otázka zní, jak dneska v době kdy mám milion informací o dané věci zjistím, jak se věc skutečně má... a co skutečně je ta pravda? Myslím, že nejlepším způsobem jak žít můj život, je vždycky být na té straně, která je na straně lidskosti a nepřeje si, aby komukoli bylo jakýmkoli způsobem ubližováno. Dneska je mi zase smutno.