Pán z Města stromů

27. března 2012 v 21:12 | Guizmo |  Píše
Jejich kůň pomalým krokem stoupal po vyvýšeném dláždění a v celém průvodu vládlo hrobové ticho. Všichni byli odeni barevně a jejich hábity vlály ve větru a všechno zdobení cinkalo, bohužel však v celém průvodu vládl hluboký smutek. Všechny kradmé pohledy byly namířeny k dvojici v čele, na koňském hřbetu seděli dva a ten vpředu, ač menší a bledší seděl poměrně v klidu a valil oči na město ke kterému se blížili. Pohledy však směřovaly spíše na toho druhého, o něco vyšší bytost oblečenou oproti ostatním členům průvodu v džíny a obyčejné vytahané, bílé tričko, s vlasy krátkými a jasně rezavými, hlavu měl unaveně složenou na zádech toho menšího, kterého navíc objímal kolem pasu.
Kůň pomalu postupoval blíž k branám města.
Stejně pomalu propadali elfové v přepychových hábech panice, netušili nic z toho co se dělo před jejich očima, měli pocit, že všechno je ze strany rezavovlasého hloupost, pošetilost a přehánění. Vůbec je nenapadlo, že by skutečně mohl být zavřený , že by skutečně měl důvod utíkat před nimi a že mu skutečně šlo o život.
Nyní je dělilo několik minut od provalení jejich selhání, katastrofálního selhání, protože když teď viděli změnu, kterou prodělalo za půl roku tělo jejich prince, z poměrně atletické postavy, se spoustou rezavých nádherných vlasů, milých kaštanových očí a příjemné přátelské povahy se stal ustrašenou vyhublou kostrou, bez vlasů se zapadlýma očima. Pravděpodobně nebyl schopen ujít bez pomoci víc jak několik málo metrů, protože k nimi za dům kde se těch pár měsíců skrýval přišel s holí a zavěšen na toho malého albína, jemuž po chvíli cesty usnul na zádech.
Kůň dospěl k bráně do města a ta se otevřela a rozezněl se hlasitý jásot, zeravovlasého probudil a ten zvedl oči, většina těch co potkala jeho pohled zmlkla.
Čekali na svého prince, na elfa s jasně rezavou hřívou nádherných vlasů, v okouzlujícím hávu a s moudrým úsměvem na rtech, tak si ho pamatovali. Opravdu neočekávali nemocnou trosku, která měla problém se udržet v koňském sedle. Během stometrového pochodu městem ke vchodu do hradních síňí jásot utichl a květiny, které elfský národ hodlal házet po svém novém králi popadaly na dláždění. Kočičí hlavy byly plné zvadlých a zašlapaných kvítků, stejně jako byly Isaauovy oči, plné žalu nad hloupostí svého lidu.
Když dospěli na nádvoří, několik elfů přispěchalo k běloušovi s váženým pánem na hřbetě, aby svému pánu pomohli, on však s mírným zavrávoráním zvládl seskočit sám a ještě pomohl svému bledému příteli ze sedla.
Místo, aby se usadil na nosítka, která mu přinesli, vyrazil směrem ke shromáždění, které se táhlo za koněm, všichni mlčeli a dívali se na něj jako na zjevení.

"Radovat se není na místě, zemřel Vám král, král kterého jste následovali.
Na místě je smutek, za ty kteří padli pod hrůzovládou mého bratra, vzpomeňte je všechny a uctěte jejich památku, stejně jako za svého krále, který věřil tomu, že tohle je pro náš národ nejlepší. Nikdo mi nevěřil a já vám to nezazlívám, teď vidíte kam ta důvěra zašla, moudrost jsme ztratily, odešla spolu s mocí nad tímto kontinentem a to je špatné. Umoudřeme se nebo tohle, nebude poslední selhání mezi našimi řadami. Na místě je smutek." Hlas měl tichý a přesto jej slyšeli všichni, na den na který se tak těšili, budou ještě dlouho v slzách vzpomínat.
"Vzdejte se svých malicherných tužeb a majetnictví, všechno čím jsme byli, už nejsme. Vraťmě svou vznešenost, omluvte mě, není mi nejlépe." S tím se otočil a došel k albínovi, aby mu kolem krku s lehkým úsměvem pověsil přívěšek, který mu pravděpodobně v době kdy byl v azylu u anglické rodiny překládal. Pomalu pak s chlapcem po boku odešel do stínu hradu.

"Tobi?" Zašeptal Iz chlapci s bělavými vlasy do ucha. "Budeš mě šimrat za ušima?"
 


Komentáře

1 pavel pavel | Web | 28. března 2012 v 16:20 | Reagovat

Kdo by to neměl rád... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama