Příběh o tom

3. května 2013 v 14:42 | Guizmo Mallarmé |  Žiju
jak mě nasral pátek.

Začalo to včera, kdy jsem si čirou náhodou všimla, že mi jde mobil o pět minut napřed. Proč myslíte, že byl napřed?
Tak jsem ho jako starej elektropuntičkář (puntičkář, který potřebuje mít všechno elektronické puntičkářsky pouklizené,) musela vrátit zpátky.
Samozřejmě, sem vstávala né v 6:15 ... ale v 6:30. Takže jsem přišla do třídy přesně ve chvíli, kdy ten zrovna nejoblíbenější učitel diktoval otázku do testu číslo pět.
Myslela sem, že mě zabije. Že já do tý školy na ty suprový dvě hodiny chodila!
Druhá hodina totiž byla čeština, samozřejmě, jsme si museli napsat. Samozřejmě to musela číst nahlas, samozřejmě to bylo plný velkejch písnen, který samozřejmě Guizmo neumí. Ještě si ze mě musela udělat srandu, protože sem tam napsala asi deset variant slova slovenský, přitom jsem měnila jen malé na velké, nebo velké na malé. Ale nakonec sem to měla dobře.
Nebudu v tý škole do jedenácti, když mi v devět padla, tak jsem oželela oběd, snídani sem ráno vůbec nestihla, nakonec sem vyžebrala sedum korun na kafe s tím, že si vyberu.
Když jsem došla k automatu, ještě sem si dělala srandu, že mi nic nedá, protože je to škrt, ale měla sem tam určitě alespoň 120 korun. Jako socka sem si šla do bankomatu pro stovku ano. Jenže, na tom účtu, prosím pěkně bylo 99,40 kč... myslela sem, že mě trefí.
Nakonec jsem vybrala svých 99 korun, protože mi chybělo 60 haléřů do minimální částky, kterou mohu vybrat... a za to si na konci měsíce zaplatím 60 korun. Kráááása. Chci vidět jak se na to bude dívat maminka.
Nakonec jsem se odkolébala do autobusu, zjistila jsem, že jsem ve špatném autobusu co jeden správným směrem, protože kdybych nastoupila o půl hodiny později, nebudu na nádraží pak čekat dvě hodiny, ale deset minut.
Po té co jsem se dočkala, konečně v autobusu domů, jsem si říkala, že teď už se snad nic nestane.
Přátelé, stali se američani.
Docela sem se divila, že sem trefili, kéžby byli v čečensku chytráci, aspoň bych v tom autobusu nemusela tvrdnout o půl hodiny navíc. Protože, v jistém nejmenovaném městě, je totiž obdélníkové náměstíčko a na jedné straně je jakási hlavní tepénka silniční. Muselo se tam nacpat několik desítek zelenejch zadků a poslouchali Amazing Grace.
Nic proti Amazing Grace.
Líbil se mi řidič, který prohlásil. "Oni až si přestanou hrát na vojáky, tak zase odtáhnou."
Prosím, když už jsem si myslela, že se nic nestane... přijela sem na nádraží a viděla jsem dědovu nepřehlédnutelnou zlatou škodovku jak odjíždí.
Krása, říkám si, děda mobil nemá, jede někam do tramtárie, když z ním poběžím tak mě neuvidí...
Tak sem si stoupla někam, kde by mě mělo spatřit i letadlo a čekala sem. Doufám, že mě neviděl žádný známý, protože sem nadávala jak špaček.

Jako sou tři odpoledne, možná bude i druhej díl... modlete se ať není!
Nebo jestli tu do dneška byly články relativně normální, už by bejt normální nemusely.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama