Jak jsem se nějak rozbila

12. března 2014 v 20:41 | Guizmo |  Žiju
Přišla jsem na to, že jsem krásnem zahlcena a nemohu dýchat.

Uvnitř mě něco umřelo, protože najednou nejsem schopná vidět krásno tam kde ho vidí ostatní, nějak jsem se uvnitř sebe změnila.
Umřelo to ve mě, protože si toho nevážíme.
Nějaký čas jsem strávila tím, že jsem všechno fotila a přišla jsem na to, že krásný věci se nemají vrstvit za sebe, že krásno je věc, kterou se můžete předávkovat a když se tak stane, tak rolujete ke konci článku v marné touze ukončit ten vodopád nádhernosti, protože v záplavě milionu fotek, to prostě umře.

Je to snad nějaká degenerace, když se sama o to zajímám a snažím se tvořit, že nejsem schopná v překombinovaných "kýčích" vidět krásný věci? Že víc než milion fotografií tak na mě udělá dojem jedna, ta fakt nejlepší, nejdokonalejší, nejúžasnější.
Nepotřebuji vidět západ slunce desetkrát po různých časových údobích z různých poloh, stačí mi jedna fotografie, která vyrazí dech.

Už nejsme lidé, kteří jednou za život slyšeli operu, nebo jednou v životě byli na panství a viděli obraz, nejsme lidé, kteří by si vážili krásných věcí, protože je máme všude. Když se s něčím potkáváme každý den milionkrát přestaneme z toho mít svátek, ten pravý požitek, stane se to pro nás normálním.

Je to správné? Stvořili jsme tolik krásných věcí, nebo je máme přímo před nosem, ale nevidíme je... Já už je nevidím, uvnitř mě se vypálil cejch, musím jej vyléčit a zržovat se přítomnosti věcí, co nabízejí klid, jednoduché barvy, nepřeplácanost, dvě barvy...

Když já vám nevím, prý jsem zvláštní, já si připadám naprosto normálně.

 


Komentáře

1 Gabriel Decay Gabriel Decay | E-mail | Web | 12. března 2014 v 21:13 | Reagovat

Je to dobou a lidma. Každej chce všechno a hned a pak vznikají takový stavy, protože ty lidi tě prostě nakazí

2 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 12. března 2014 v 21:57 | Reagovat

Zkus se zapnout a vypnout. Taky jsem si jistou dobou procházel rozpadem staré osobnosti, ale to je tak nějak u všech přirozené, protože naše ego jako celek je složené ze střípků, které časem začnou jaksi odpadat. Postoje a názory se mění, lidé nejsou spokojení s tím, co mají na očích. Bohužel.

3 Lúthien Lúthien | Web | 13. března 2014 v 6:40 | Reagovat

Já se snažím všímat si i maličkostí a radovat se z nich. Je pravda, že většina lidí už se neraduje skoro z ničeho a pořád jen nadává.
Nemyslím si, že bys byla nějak rozbitá, třeba si prostě potřebuješ trochu odpočinout, dát si chvíli klidu...

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 13. března 2014 v 20:07 | Reagovat

Pokochám se v krásnu
a pak rychle zhasnu.

5 Lowri Lowri | E-mail | Web | 14. března 2014 v 18:53 | Reagovat

Mě nepřipadáš zvláštní ani rozbitá. Myslím, že tohle je moc zajímavý a pravdivý postřeh :-)

6 Strange Strange | Web | 14. března 2014 v 20:16 | Reagovat

Doba se zrychluje a s ní i my.
Dej si oddech, najdi v klidu a slep se :). Každému se občas stane, že mu padnou "iluze" (nevím, jak jinak to mám napsat)

7 Dell Folchart Dell Folchart | Web | 17. března 2014 v 19:12 | Reagovat

Já ti nevím... já jsem z krásy zoufalá, protože je mi líto, že nic tak krásného neumím :(
Někdy, když jedu z Písku do Budějc, je ti tam nad Novou vsí tak nádhernej pohled na Šumavu, že by člověk brečel :') a totéž ve skalách v Píseckých horách... nádhera :)
Ale taky mě nenadchne jen tak neco, to mám po mamce

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama