Nikdo

5. dubna 2016 v 0:54 | Guizmo |  Píše
Když mi bylo dvacet let, měla jsem pocit, že už jsem hrozně stará. Je to taková zláštní pozice člověka v lidské společnosti.
Jeden snadno nabude dojmu, že po osumnácti letech už jako dospělý, bude rozumný, bude mít nějakou tu moudrost, že jako mávnutím kouzelného proutku se něco změní, že po maturitě to bude jiné... že budete sebejistější, úžasnější... dospělejší.

Jenže je to úplně stejné jako před tím, jen s tím rozdílem, že jste najednou mezi tou věkovou skupinou, která začíná mluvit o věcech, které jsou vám osobně dobře známé v médiích, z koníčků se stávají záležitosti mezinárodní úrovně a točí se v tom peníze. Je to jako by se měnil svět kolem vás. Né vy samotní, tam se to zamrazí a jediné co se objevuje navíc jsou stohy informací, nicméně osobnost, která se po léta tvořila je stejná, cítíte to, že je stejná. Jen svět se mění...

Blogování je takový zvláštní koníček, který když jej provozujete dlouho, nějak nevíte jestli do něj chcete vpusit ten svět dospělých... ten svět kde se za každou věc co uděláte očekává nějaká finanční odměna, protože zadarmo ani kuře nehrabe. Přijdete na to, že vlastně netušíte proč to děláte, protože z toho nemáte nic.
Je to jen jiný druh deníkových zápisů, postupné vkládání myšlenek na časovou osu.
Něco natolik osobního, že bez znalosti osobního života toho člověka, nemáte vlastně nejmenší ponětí s kým máte tu čest a pokud ji máte, víte, že jste možná jedním z deseti. A hlavně ani tehdy nemáte přístup do nezveřejněných článků a věcí dávno smazaných.

Na tomhle blogu za osm let jeho existence bylo napsáno 1100 článků, postupnou editací a zpětnou autorskou cenzurou zůstalo pouze 600 určených ke čtení. A to mnohdy jsou už tak zahrabané, že je najdu jen pomocí archivu.
A to nepočítám blogy co jsem měla dříve, či souběžně s tímhle.
To je přibližně 300 článků myšlenek, protože zbytek pravděpodobně obsahuje kresby a malby.

A za tu dobu mám pořád pocit, že mě nikdo nezná, že mě nikdo nečte a že mi tenhle pocit vlastně vyhovuje.
To že ačkoli jsem schopná psát jeden článek i týden, vlastně už je mi úplně jedno, že ten článek nikdo třeba ani neokomentuje, protože se ztratí v nepřeberném množství jiných článků. Je to jen ten pocit, že někdo poslouchá.

Je to jako rozhřešení.
Tvořím protože nedokážu přežít ten pocit, když věc z mojí mysli nemůže ven, když bych nemohla tvořit, malovat a psát, nebyla bych tím čím pro svůj vnitřní klid potřebuji být.
Potřebuju ten kousek prostoru kde budu sama sobě myšlenkou plující v nicotě. Odproštěná od reálného těla, schovaná za pseudonymem či nicneříkajícím jménem.

Potřebuju být nikdo, ale potřebuji vědět, že někdo poslouchá. Kdyby náhodou bylo potřeba zavolat o pomoc.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 5. dubna 2016 v 9:41 | Reagovat

Vkládání myšlenek na časovou osu? :-) Tak to je úžasná myšlenka.
Děkuji za ní :-)

2 Fredy Fredy | Web | 5. dubna 2016 v 11:16 | Reagovat

wow, gratuluji, já si také udržuji svůj blog... :-)

3 Standa Standa | Web | 5. dubna 2016 v 12:27 | Reagovat

Tak třeba já tě čtu rád :D Ale že bych tě znal, si nemyslim :D

4 Guizmo Guizmo | Web | 5. dubna 2016 v 13:00 | Reagovat

[1]: Není zač ;)

[3]: Tak to má bejt :D

5 Ludmilita Ludmilita | Web | 10. dubna 2016 v 10:43 | Reagovat

Pravda, nemáme z toho nič - nič hmotné, možno. Ale na druhej strane tým získavame oveľa väčšie bohatstvo ako mnohí iní.

6 Adéla Adéla | Web | 17. dubna 2016 v 15:19 | Reagovat

Wow, obdivuji tvoji trpělivost. Osm let je opravdu dlouhá. Na tvůj blog jsem narazila teprve nedávno, ale píšeš neuvěřitelně čtivě. Pokračuj, děláš to skvěle! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama