Vzduchoprázdno

11. října 2018 v 0:11 | Guizmo
Byla nebyla dívka, která žila ve vzduchoprázdnu, v bezčasí, v neexistenci. Nepamatovala si doby, kdy to bylo naopak, žila v ničem, ve světě, který se orientoval pouze školou a domovem, kdy ve škole brzy umřelo všechno soutěživé a stalo se apatickým a doma zase nebylo nic, jen lesy... domy, nic... ticho a vzduch, co se držel v čase, jako kus pavučiny a neutíkal, celé dny... byly jen kusy ulovených okamžiků, kdy se vzduch hnul. Ta dívka se naučila utíkat mezi slova, mezi představy a mezi příběhy. Nepatřičná a nepochopená, lapená v pavučině vzduchoprázdna.
Občas se i po desítce let pořád objeví vzduchoprázdno, jsou dny, kdy ho cítím. Vzduchoprázdno, kde ale čas naopak plyne a nechává za sebou hodiny, dny a týdny, které už se nevrátí, protože byly promarněné. Promarněné nicneděláním, protože krok do strany se zdá příliž zdrcující a moc děsivý na to jej podniknout, protože nikdy přece nejde o jeden krok do strany... ty znamenají pád do rokle, plné ostružin, jako v případě dívky, co pořád padá do vzduchoprázdna.
Utíkat před vzduchoprázdnem... nejde, je někde uvnitř, kus duše, který nejde dostat z těla, něco co jako ryby nutí člověka stoupat vzhůru k představám a neustále se nechat lapat do sítí spředených z představ a snů, které se nikdy nenaplní a nejsou skutečné.

Nerozumím spoustě věcem uvnitř své hlavy, moc se nad tím zamýšlím, jen mi poslední dobou dochází, že přece nemusím všechno v té hlavě držet v naprostém tajemství, všechny ty pocity, kterým nerozumím... možná je prožívají i ostatní, pocit, že jsem mezi lidmi, ale přitom sama. Nerozumím tomu, proč mne stále lidé osočují z toho že vyčnívám, copak je tak strašně špatný vyčnívat jen špičkou palce? Když ostatní co vyčnívají tolik, že už se ani tím palcem nedotýkají jsou úplně v pohodě a nemají nejmenší problém? Že nad tím jak se ostatní ke mě chovají tak strašně moc přemýšlím, že nedokážu usínat, aniž bych nad tím nepřemýšlela?

Otázka zní, co mám dělat...
Je ten stav kam jsem se dostala vůbec dobrý nebo špatný? Myslela jsem si že sama sobě dokážu, že po všem tom, co se mi nepovedlo a všech těch hloupostech co se mi staly si budu po státnicích připadat líp. Ale možná je mi dokonce hůř, přijdu si chvílemi jako kdybych něco provedla... nebyla dostatečně včas, nevystudovala prestižní obor, nezaložila rodinu, nekoupila dům, neudělala zásadní vědecký objev... cokoli. Občas mám pocit, že jsem kus pavučiny unášené vzduchem... sem tam, zpátky, je jedno co udělám, vždycky se budu cítit špatně, jako kdybych něco provedla.

Takové je moje vzduchoprázdno.
Stav ve kterém se nacházím.



 


Komentáře

1 realistkadneska realistkadneska | 11. října 2018 v 9:37 | Reagovat

Zdá se mi to nějak povědomé, takže určitě existují lidé, kteří to také znají... O_O

2 MOE MOE | E-mail | Web | 11. října 2018 v 9:54 | Reagovat

Někdy je řešením vysrat se na to, co si myslí druzí. Poslouchat, hodnotit, ale rozhodovat se po svém. Co když uděláš něco dobře a ostatní to neocení? Považuješ to za dobré, nebo za zbytečné?

3 Victoria Victoria | Web | 11. října 2018 v 21:01 | Reagovat

Tento pocit znám až moc dobře. A přijde mi, že čím jsem starší, tím je to horší :-/.

4 Phoria Phoria | 13. října 2018 v 12:18 | Reagovat

Myslím si že hodně mladých lidí má teď tyhle pocity. U mě to začalo když jsem dosáhla dvaceti let. Mám dojem že život skončil, nic jsem nestihla a už ani nestihnu. Jakoby už bylo na všechno pozdě. Je čas aby se z koníčků stala kariéra...

5 Julie Julie | Web | 13. října 2018 v 19:31 | Reagovat

Vyčnívat znamená žít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama